Jak strávit deštivé odpoledne s dýmkami a zákazem kouření

Kelč, 4. května 2012

     Valašský Fajfklub vyrazil na západ. Ale jenom kůsek, do Kelče. Vzdušnou čarou 11 km, po silnici necelých patnáct. V Kelči se totiž konala vernisáž výstavy, jejíž téma je nám blízké, ba nejbližší. 

	Zdeněk, Jirka, Jožka a Lojza. Radim fotí.
	A zde ještě jednou účastníci výpravy, tentokrát chybí Zdeněk - už by někdo měl pořídit stativ a samospoušť :-)

        Původní informace o výstavě přišla od Jirky asi dva týdny před vernisáží. Organizace naší účasti byla zajímavá, jak už to u nás bývá zvykem. Nástěnkář původně vůbec jet neměl, protože měl trávit týden někde na pobřeží Baltu. Jirka sice jet chtěl, ale vypadalo to, že se mu podaří vyrazit buď se svými dětmi, nebo vůbec. Dále se hlásil praporečník Lojza, ten je ale v práci zasekaný tak, že sice oznámil svůj zájem jet na tuto výpravu, ale pouze za podmínky, že nebude muset vůbec nic organizovat a řešit.
        A tak v pátek v 16,40 stojí na ulici před Jirkovým domem čtyři lidé (!). Nástěnkář, který na motocyklovou výpravu do Polska neodjel, Lojza, který právě dorazil z práce a zcela neočekávaně Zdeněk a Jožka, kteří se s Jirkou domluvili separátně. A vtom přijíždí Jirka se svým velkým vozem, kupodivu bez dětí v sedačkách. Prostě to úplně nečekaně klaplo na výbornou a bylo (jelo :-)) nás pět. 
         Počasí stálo docela za houby, v autě se odpařovala voda z mokrých deštníků, vzadu se mačkali tři navlhlí jedinci, no, do Prahy nebo Brna by se moc dobře nejelo. Naštěstí jsme v Kelči byli za pár minut a zpátky nás mělo jet nejméně o jednoho méně.

Vitrína č.1	Vitrína č.2

          Kelč není žádné přeplněné velkoměsto, takže jsme pohodlně zaparkovali přímo před budovou penzionu, kde se výstava měla konat. Infiltrovali jsme se do přízemní výstavní místnosti přesně úderem páté odpolední. Nicméně byli jsme tam sami. Pomysleli jsme si něco o odporu místních ke kouření  a k dýmkám a v klidu jsme si expozici prohlédli. Až později jsme postřehli, že po chodbě okolo nás sem-tam někdo prošel a zamířil ke schodišti do patra. A tak jsme se vypravili po stopách místních, znalých prostředí. Nahoře nás čekalo překvapení - malý sál plný lidí, starosta Kelče, ředitel muzea, dívčí hudební skupina Schola a naše stará známá, stále mladinká kurátorka výstavy, slečna Milada Fohlerová.
          Už dopředu nám bylo vcelku jasné, a při prvním pohledu se nám naše teze potvrdila, že výstava je postavená na exponátech, které jsme již nejméně dvakrát viděli. Poprvé na "naší" výstavě v roce 2007, na které byly exponáty z meziříčsko-kelečských sbírek doplněny  dýmkami ze sbírky Vlastíka Šenkýře (virtuální prohlídka ZDE). Podruhé byly tyto dýmky vystaveny o rok později ve Vsetíně, tam byly místo Vlastíkových kousků přidány dýmky z muzea v Třebíči.
            A tak se dýmky z Kelče obloukem vrátily domů, do místa svého zrodu pod rukama šikovných kelečských řemeslníků.

Starosta hovoří, Lojza přihlíží, děvčata s nástroji vyčkávají	Slečna kurátorka
Pan Jasný vypravuje	Náš starý známý soustruh

          Jak už to na vernisážích bývá - vyslechli jsme projev starosty Kelče, ředitele muzea, kurátorky, několik písní od dívčí skupiny, dostali jsme chlebíček (mimochodem mimořádně dobrý, s uherákem :-)), připili si s pořadateli sklenkou sektu na úspěch výstavy a pak jsme se přemístili zpět do přízemí, abychom si užili komentovanou prohlídku výstavy. Zasvěceně o dýmkách a jejich výrobě v Kelči povykládala slečna kurátorka a pak předala slovo panu Jasnému, potomkovi významné dýmkařské dynastie. Ten velmi příjemně povyprávěl o svých předcích, kteří stáli za slavnou tradicí tohoto řemesla v Kelči a okolí, především o svém dědovi Janu Jasném.

           Přestože jsme byli slečnou kurátorkou vybízeni k zapálení našich dýmek, nenašli jsme k tomu v sále plném lidí odvahu. V předsálí, blízko otevřených dveří do ulice si nakonec před odchodem zapálil pouze nástěnkář, ale byl vcelku nekompromisně pokárán dvojicí tvořenou bývalým a současným starostou. Takže to byla taková nekuřácká výstava o kouření. Jsme prostě  zařazeni na okraj společnosti, jako exoti a podivíni, jak řekl i pan starosta ve svém úvodním proslovu. Ale co, nás to baví.

           Po půlhodince strávené v jedné místnosti s výstavou Jirka obětavě v dešti přistavil svůj vůz před vchod  a vyrazili jsme hledat nějakou místní hospůdku. Lojza padal hlady a nástěnkář potřeboval vydržet v Kelči ještě hodinu, neb ho tam měl vyzvednout jeho osobní automechanik za účelem předání opraveného nástěnkářova automobilu. Tak se i stalo, takže o dalším osudu výpravy již nástěnkář nemá informace - ale určitě dopadla dobře.

           Na výstavu se zajeďte podívat. Stačí na ni sice půlhodina, ale je hezká. A v restauraci na náměstí se smí kouřit. A mají tam dobrou pizzu.

                                                                                                                              Nástěnkář

  text a foto (C) Radim Přikryl