Podzimní mlha jak má být

Ruda nad Moravou - 26.- 27. listopadu 2011

     Už řadu let uvažujeme o tom, že se podíváme za kolegy z Rudy nad Moravou. Vždy nás tak nějak odradila vzdálenost, kterou je potřeba překonat, a drobnost která tuto dopravní nedostupnost ještě umocňuje - tou je začátek jejich soutěže okolo páté hodiny odpolední. Prostě se nám nikdy nechtělo drkotat po našich okreskách někam do podhůří Jeseníků a vracet se domů někdy nad ránem po dvou - třech hodinách za volantem. Letos jsme se ale s přáteli z Rudy potkali na Lučině a tam jsme se rozhodli, že jejich pozvání přijmeme. Věřte tomu, že toho nelitujeme. Něco tak mysticky - bizarního s úžasnou atmosférou nelze v dýmkařském světě jen tak prožít. Pořadatelé totiž disponují zvláštním druhem kreativity, smyslem pro humor a schopností překvapit v situacích, kdy by člověk žádné překvapení nečekal. Žádná legrace k popukání nebo kanadské žertíky, ale občasné zírání v němém úžasu nad nápady, kterými "Ruďáci" přítomné zaskočí.

     Celá naše účast na XVII. ročníku soutěže v Rudě začala pečlivým plánováním, přece jen akce s noclehem vyžaduje jistou dávku logistické činnosti. Ujal se toho Jirka, který měl na soutěž vyrazit společně s Honzou, Víťou, Radimem a Lojzou. Zajistil nocleh a den před odjezdem oznámil, že nemůže jet kvůli jakési novorozenecké pijatyce - jsou holt pozvání, která se nedají odmítnout, co se dá dělat. Honza od začátku deklaroval, že pojede, ale spát nebude. Naopak Radim s Lojzou se domů v noci rozhodně nechystali a Víťa se do posledního okamžiku rozhodoval mezi oběma variantami. Nakonec se nepřiklonil k žádné a do Rudy nejel. Takže nakonec jsme za Fajfklub vyrazili do hor tři.

     Cesta nebyla moc pohodlná, ale v družném hovoru docela utíkala. Pravda, když jsme v hovoru narazili na rakovinu plic, na kterou zemřel před týdnem nástěnkářův kolega, bylo to s ohledem na cíl a účel  naší cesty docela morbidní. Do Rudy jsme dorazili v pohodě, obhlédli místo konání soutěže a jeli se ubytovat.
    Ubytování jsme měli zajištěné ve vesnici vzdálené asi deset minut jízdy, a tak se nad nástěnkářem - řidičem vznášel přízrak abstinence, protože po skončení soutěže musel alespoň na chvíli za volant. Ale co, aspoň si nepodlamoval zdraví víc než je nutné.  

Dýmkař Michal Novák, výrobce ceny pro vítěze	Přehlídka cena - jasně viditelná pětka a devítka

     Okolo čtvrté odpolední jsme se před restaurací "Na Záložně" potkali s Honzou a společně vkročili dovnitř. Byli jsme tam první - pořadatelé z PC-5 jsou ovšem takoví rutinéři, že pro ně, stejně jako pro Ostraváky, není problém soutěž zrealizovat za hodinu, samozřejmě po pečlivé předešlé přípravě. A tak jsme usedli ke stolu a dali si první (nástěnkář i poslední) Svijany.

      Pak nám došlo, co znamená na pozvánce "dýmka soutěžní, tabák vlastní". Odebrali jsme se k registračnímu místu, kde jsme  nafasovali malilinkatou dýmečku, údajně ze zkonfiskovaných skladových zásob z Proseče v roce 1948. A dále jsme museli odevzdat vlastní tabák, z něhož byly odebrány a pečlivě na starobylých lékárnických vahách odváženy tři gramy pro soutěžní účely. Sáček s dýmkou, tabákem, papírem a zápalkami jsme pak označený vlastním startovním číslem dostali zpět před začátkem soutěže. Další perlička - na listu papíru měl každý natištěný dýmkařský vtip, který musel po svém skončení v soutěži nahlas přečíst. Některým už to dělalo docela značné potíže :-) ale o to to bylo veselejší.

Výsledky (lze zvětšit)	Fajfklub team

     Nacpání tří gramů tabáku do miniaturních hlaviček připomínalo pokus o nacpání slona do ledničky. Marná snaha. Mnozí soutěžící se čile snažili přebytky zobchodovat - ale nikdo je nechtěl, protože by je stějně neměl kam nacpat. Zapálení přecpané hlavičky připomínalo výrobu popcornu, doutnající kopec tabáku nad hlavičkou potom vypadal jako doutnající Jánošíkova vatra. Dusátko a druhá zápalka udělaly v dýmkách trochu pořádek a začalo se soutěžit. První odpadlík skončil po čtyřech minutách. Zajímavější byl případ druhého skončivšího, který odpadl s časem 5:09. Při srovnání s minulým ročníkem se zlepšil o 4:09 min., což je fantastické :-). Úžasná byla jediná soutěžící žena, nevidomá Lenka Spáčilová, která i přes svůj handicap skončila po 30 minutách.
     První dvacítku uzavřel náš praporečník Alois. Za daných podmínek byl čas 37 minut skvělý, Lojza byl smutný jen z toho, že jej o tři minuty překonal olomoucký prezident rytíř Jan Cetkovský. První desítku téměř uzavíral nástěnkář z devátého místa a z našeho týmu dál pokračoval tradičně nejlepší metodik a trenér Honza. Ale i jemu jeho zkušenosti stačily "jen" na sedmé místo. Poslední pod jednou hodinou byl Jan Koráb z HDK, vítěz  naší Starostovy Fajfky z roku 2006. Čtvrtý skončil Michal Novák, výrobce krásných dýmek a sponzor prvního místa.
     A pak ze začaly dít věci. Třičtvrtě hodiny se čekalo na to, až skončí Alois Pospíšil - čas 1:50:53. No a nakonec dalších téměř čtyřicet minut čekal sál na čas vítěze Martina Pedaina z Dýmka NET. 2:28:54 - neuvěřitelné. S dýmkou hobití velikosti  velkolepý výsledek.
 

Country and western music session

     Pak se vyhlašovaly výsledky. Cenu si odnesl každý, jak už to bývá u dýmkařů zvykem. Jen rozdělování mělo svá specifika. Třeba páté místo bylo odměněno keramickým kachlem s číslem pět. Odpor byl marný. A jestli kšiltovka s číslem devět na čele byla přidělena devátému místu, to ví jen nástěnkář. Dalším specifikem soutěže byla soutěž družstev - nikoliv však podle klubové příslušnosti, ale podle stolu u kterého seděli. Protože jsme měli u stolu Michala Nováka a Honzu a časy nástěnkáře a praporečníka také nebyly úplně marné, stačilo nám to na třetí místo. Docela zajímavá je výsledková listina - umístění a časy včetně srovnání s minulými ročníky.

     Po vyhlášení výsledků jsme dobře povečeřeli a začali se věnovat společenským záležitostem. V podstatě se celý večer až do časných ranních hodin odehrával improvizovaný koncert kapely složené z účastníků soutěže. Většinou country a bluegrassové kousky si zahráli mj. pořádající Olda Tanert na basu a Alois Pospíšil na mandolínu. K tomu dvě kytary, housle, banjo ... paráda až do rána. Okolo jedné hodiny ranní jsme se rozloučili a vyrazili směrem k noclehu.

    Jediný potenciální problém mohl nastat při cestě do našich pronajatých postelí. Ani jsme se moc nebáli cesty mezi lesy k chatě. Ani sjezdu autem dolů po příjezdové cestě, která mohla být namrzlá - dole byly stromy a potok, tam bychom se zastavili. Problém mohl být s umístěním pokoje až úplně nahoře v podkroví s přístupem po vnějším železném schodišti a po točitém schodišti uvnitř. Naštěstí - na Lojzovi se vypité Svijany kombinované s myslivci příliš neprojevily, takže schody statečně a bez větších potíží zvládl :-). A určitě to bylo i tím, že neprodal náš klubový prapor ani za pět litrů slivovice, které mu nabízel jeden z místních. Takže jsme zapadli do postelí a spokojeně spali až do osmé ranní.

     Další zádrhel ale nastal ráno - neměli jsme snídani. Koupili jsme si pár drobností na pumpě a počítali se zastávkou v nějakém motorestu. Marné očekávání. Všude zavřeno - přece by někdo U Čendy nečekal že lidé mohou mít hlad i v neděli dopoledne. Nu což, dojedli jsme drobty z vlastních zásob a okolo jedenácté dopolední dorazili domů.

Skvělá akce. Zase za rok. Stopro.
                                 
                                                                                                        nástěnkář

P.S.: omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií - nedohodli jsme se dopředu, kdo vezme foťák  tak ho nevzal nikdo. Foceno mobilem.

  fotografie a text (C) Radim Přikryl