Podzim přešel plynule do jara a rozběhla se dýmkařská sezóna. A my, jako každý rok, vyrazili za teplem na jih, na akci se zajímavým podtitulem "společenské setkání v pomalém kouření dýmky".

Začali jsme symbolicky, v restauraci na meziříčském nádraží, ano, tam, kde jsme spáchali letošní povedenou Starostovu Fajfku. Naše spřízněná paní výčepní nám poskytla pivní pomoc a popřála hodně štěstí na soutěži – ta dobrá osoba si pamatovala, že jsme se už na Fajfce do Olomouce chystali.
Pak jsme usedli do rychlíku, směřujícího ku Praze. Nápadná podobnost se Starostovou Fajfkou tady ale končí, protože rychlík neminul Olomouc, ale naopak, mířil přímo na olomoucké hlavní nádraží.

Pohodlně jsme se usadili, a začali se poohlížet po Alešovi, který měl do našeho vlaku nastoupit už ve Vsetíně. Když se nám podařilo navázat spojení, opětovně jsme se zvedli a šli si přesednout za Alešem do jeho kupé. Výpravčí zapískal a sobotní dobrodružství začalo nabírat na obrátkách. Alois vytáhl lahvičku pověstmi a bájemi opředeného nápoje jménem Femigard a všichni jsme si začali zlepšovat náladu.

Dej sem ten kouzelný nápoj!	Tak tohle mi Pragotron nebere
Fojt se zdráhá, ale malý doušek si nakonec dává také	Toto je ten zázrak, co posiluje alfa vlny

     V družné zábavě hodinka do Olomouce uběhla jako nic, a už byl čas přestupu na lokálku do Hejčína, což je místní část hanácké metropole, se zastávkou na dohled od restaurace U Pelikána, kde se Hanácké Kóř tradičně koná. Vyhlídkovou jízdou okolo nového nákupního centra, okolo cirkusu Berousek i kolem stanového tábora olomouckých homeless  jsme se pomaličku dokodrcali do naší zastávky. A přesto –nebo proto- že jsme jeli s Českými drahami, zbývala do začátku akce ještě téměř hodina. A to signalizovalo jediné – poohlédnout se po vhodném lokále v blízkém okolí. Restaurace U Anči splňovala všechny požadované parametry. Dokonce je překračovala, neb uvnitř byla nečekaně úhledná, personál pozitivně naladěn a nabídka překvapivě široká. A tak jsme si dali různá piva a stejnou gulášovou polévku. Posilněni na těle i na duchu jsme zamířili k Pelikánovi, dělajíce si posměšky z praporečníka, který si v lokále zapomněl batoh. Po několika minutách chůze se do restaurace vrátil i nástěnkář pro svou čepici. K Pelikánovi jsme pak už došli bez dalších zádrhelů.

Po krátké vyhlídkové jízdě po Olomouci jsme právě opustili jistotu Českých drah a po vlastních vyrazili do městské džungle.	Obezřetně jsme míjeli nástrahy velkoměsta.
A tu se před námi objevila pohostinně pootevřená Anča.	Víte jak řekne Ostravak že se právě rozvedl? **** v ****, **** :-)

     Na místě vypuklo obvyklé vítání s kamarády z Olomouce, ze Zlína, z Rudy, z Uherského Hradiště, z Havlíčkova Brodu, z Ostravy, z Nového Malína, z Brna, ba i z Bruntálu a ze Zlatých Hor. Pozdravili jsme i novice našeho klubu Honzu, který dorazil po vlastní ose.   Od pořadatelů jsme měli rezervovaná místa u stolu, čili jsme se v pohodě usadili a vyhlíželi další události. Pak jsme zase vstali a šli jsme omrknout, co je na prodej na stolech u dveří. Byl tam docela široký sortiment etrafiky.cz, dýmky, doutníky a další drobnosti. Zaregistrovali jsme se také do soutěže a pak už čekali na další polévku toho dne. A byla. Zabíjačková prdelačka jak má být, s krajícem chleba a pivem nám zařídila tu správnou pohodu. Popravdě, teplá polévka nám udělala dobře i proto, že paní hostinská jako každý rok vítala jaro předčasně a vypnula topení. Letos nerozsvítila dokonce ani světla. Takže v sále byla zima a šero – my jsme ale byli připraveni. Všichni jsme měli svetry a nástěnkář si ani nesundal čepici. Na polévku pak plynule navázal prejt a tlačenka ... no, v bříškách jsme měli jako v pokojíčku.

Něco na prodej od etrafiky i od místních	Alois mlsně obhlíží ceny
Fronta na dlabanec	Zapomenutý a znovunalezený věšák na klobouky chlapců z Rudy

     Soutěž samotná byla tak nějak normální. Bylo zde 58 účastníků, z toho patnáct z pořádajícího klubu, zřejmě slušný oddíl :-) , no a protože Olomouc není malé město, mají ještě dorosteneckou přípravku SPC Olomouc, ze které na soutěž dorazili další tři účastníci.

     Domácí z HDK obsadili rovnoměrně celou výsledkovou listinu, měli svého Stanislava na posledním i na prvním místě. Vítězný čas pět minut pod dvě hodiny loni stříbrného Standy Janečka byl velmi slušný. 

      My jsme na tom byli podobně, jen rozsah byl menší – mezi fojtovým 45. a praporečníkovým osmým místem byli rozptýleni ostatní – nástěnkář Radim, Jirka, dezénista Aleš i nováček Honza.
 

Jirkova druhá polévka toho dne. V papíru se skrývá láhev sektu, kterou dal v plen Michal "etrafika" Hubacz	Že jsme měli jen jednu sklenici a to ještě od čaje nám vůbec nevadilo
Fojt se snaží využít prázdnou láhev k uschování kouře na pozdější část soutěže.	Praporečník zase využil uzávěr k výrobě improvizované stříšky proti špatnému počasí.

A pak se vyhlašovaly výsledky, rozdávaly ceny, prostě takové ty příjemnosti, které k soutěžím patří. Od pořadatelů dostal i ten úplně poslední soutěžící láhev vína, a ti lepší i leccos navíc, nástěnkář například obří kremroli.

Nástěnkář Radim s jeho kremrolí velikosti bochníku chleba. Kupodivu přežila i útrapy zpáteční cesty.	Papírový vítěz Standa Janeček. V našich srdcích ale zvítězil někdo jiný.

     Bylo hotovo, a my přemýšleli, co dál. Přece jen, Hejčín není úplně blízko centra a tak jsme váhali –jít dost daleko pěšky, nebo si nějak zařídit odvoz ... nakonec jsme měli kliku, většinu z nás odvezl k nádraží Honza, a zbytek pak Michal Hubacz. Na konci prvního nástupiště jsme absolvovali návštěvu čtvrtého podniku toho dne – tentokrát to byla originál turecká kebabárna. Alois si dal dvě porce, někteří jednu a ostatní jen další sobotní pivo. Nevýhoda cestování vlakem, totiž čekání a prostoje, byla bohatě vynahrazena právě tím, že jsme měli spoustu času na společenský život. Teď nás čekala ještě cesta do Valmezu. Byla až překvapivě zajímavá. Úplně prázdné kupé ve vlaku nebylo, a tak jsme byli docela spokojeni, že se všech pět účastníků výpravy vešlo do kupé, kde bylo obsazeno pouze jedno místo. Obáváme se jen, že seriózní dáma, která tiše seděla již z Prahy v koutku u okna, si bude cestu Olomouc – VM dlouho pamatovat. Fojt suše zhodnotil situaci slovy:“Hrají si na spolek džentlmenů, a zmažou se jak ruští mužici“. Nebylo to až tak divoké, ale přece jen jsme byli trošku hlučnější. Ústředním tématem celé vzrušené diskuze bylo srovnávání výsledků a výkonů. Jak chlapské. Lojza se trefoval do fojta, fojt mu to vracel, my ostatní se bavili, padly dvě vyhrané sedmičky bílého ... byl to poetický podvečer. Dáma se raději se svými zavazadly odebrala do chodbičky už deset minut před Valmezem, kde vystupovala.

     Nám pak ještě zbývala pěší cesta z nádraží, už bez zastávek. Dolehla na nás spousta zážitků z celého dne, a tak už jsme pochodovali docela spořádaně a tiše. V sedm jsme byli doma na zprávy a už teď se rozhlížíme kam zase vyrazíme.

                              Nástěnkář

ZDE je pro připomenutí výsledková listina