|
Dušičková reportáž
A zase tady máme dušičky. A nic se k ponuré hřbitovní atmosféře nehodí lépe, než trocha popela a kouře. A tak jsme se vypravili do Třebíče, protože jsme věděli, že tam bude obojího dost. Bylo to tak, kolegové z PC Podskalák totiž na zámku pořádali jedenáctý ročník Třebíčského kouření. Na cestu jsme se vydali vstříc podmračené, ocelově šedé obloze, orámované temnými mračny. Přední sklo tmavého Honzova Fordu v provedení kombi (velikost vhodná přesně pro převážení rakví ) skrápěly krůpěje deště. Cestou jsme potkávali řady vozidel pamatujících temné doby socialismu, za jejich volanty seděli přihrbení senioři s klobouky naraženými do vrásčitých čel. Míjeli jsme fronty zaparkovaných aut okolo hřbitovních zdí. Po dvou a půl hodinách jízdy po něčem, co vzdáleně připomínalo dálnici a po několika kilometrech místních silnic, lemovaných stromy s opadaným listím a smutně visícími větvemi jsme dorazili do místa konání. Tmavým průjezdem jsme vjeli na nádvoří zámku s hrozivě zubatými okraji střech. Úzkým schodištěm za masivní ocelovou mříží jsme se vnořili do sklepních prostor, kde jsme uviděli řadu postav, siluet těch, kteří přijeli před námi. Již v okamžiku našeho příjezdu se vzduch v podzemí dal krájet. Slabé paprsky podzimního slunce se marně snažily prodrat se dovnitř malými okénky. U podmračené obsluhy jsme si vyzvedli černě vytištěná startovní čísla a očekávali věci příští.
Protože jsme měli ještě chvíli času, odploužili jsme se do zámeckého bistra na něco malého k snědku. Černě oděná paní nám nabídla guláš. Dali jsme si jej všichni ... tmavá omáčka, a v ní ještě tmavší kousky hovězího masa. S tmavým chlebem a černým pivem ... bílé ubrousky se marně snažily nás rozptýlit. Ve dvě hodiny po poledni -neboli čtrnáct hodin po půlnoci- byla soutěž zahájena. Úvodního slova se ujal dr.Stanislav, oděn v černém obleku, s černým mikrofonem v ruce. Informoval nás o nových druzích tabáku, které na trh dodává jeho firma Mostex. Z každého balíčku na nás svítil veliký nápis oznamující nám, že stejně umřeme dřív, než ho dokouříme. Zapálili jsme dvěma zápalkami soutěžní tři gramy vanilkového Mac Barenu , vůní vzdáleně připomínajícího nasládlý pach rozkládajícího se těla zahrabaného pod tlejícím listím. Od samého začátku jsme měli pocit, že něco není v pořádku. Zvláštní mrazení v zádech nás varovalo před něčím, co nás zasáhne v nejbližších okamžicích s drtivou silou neodvratného osudu. Stalo se. Radim si při prvním udusání tabáku rozdrtil v dýmce doutnající uhlík. Zcela zničen odevzdaně předal stevardovi své startovní číslo a šel hledat cestu k pověstnému třebíčskému mostu sebevrahů. Ostatní čekali, jak si osud pohraje s nimi. Bylo to tragické jen zčásti, Aleš odpadl po zhruba třičtvrtěhodině, Marek kouřil déle než hodinu a pak už podle dávno zaběhlého scénáře přišel na řadu Honza. Bohužel, dušičky jsou jednou v roce a štěstí nikomu nepřinesou. Honza skončil na patnáctém místě. Jinak- skončil na posledním místě, kde jako cenu ještě dostal dýmku- ovšem tu, která zbyla po čtrnácti úspěšnějších ... smutné. Honzovo letos nejhorší umístění. Vzduch v podzemní místnosti už nepřipomínal šedivý opar, ale spíš mlhu nad šumavským močálem. Postavám v temnotě kanuly slzy z očí podrážděných hustým dýmem. Prezident Silesia Pipe Clubu dr.Vašák poznamenal suše:"Inhalatorium". Pro úplnost, vyhrál Robert Kněz z Prahy, časem 1,48, symbolicky oděn kompletně v černém.
|
