Sám proti živlům

Vysokohorské dobrodružství našeho aristokrata ... 3. XII. 2011

      Anglické kluby ctihodných gentlemanů vymýšlejí různé podivuhodné taškařice jako jsou třeba cesta kolem světa za 80dní, sólo plavba kolem země bez zastávky, výstup na Matterhorn .... atd. Z taškařic se stávají uznávané výkony a postupem času se stávají měřením sil, nebo aspoň tradicí k setkání a opakování výkonu. Jelikož mi pracovní vytížení a rodinný život nedovoluje se zúčastňovat chodu klubu jak bych si představoval, tak se alespoň snažím něco z času na čas zorganizovat. Zhruba před rokem a půl jsme s Fojtem, zřejmě už hodně společensky unaveni, vymysleli výstup severní stěnou na Tcho-mou-lhotu. A jelikož jsme na to neměli minulý rok "gule", jak by řekl jeden valašský ogar, tak jsme si řekli, že do toho půjdeme letos.
 

     Příprava začala zodpovědně. Termín byl navržen s ohledem na synoptickou mapu a rozvíjející se tlakovou výši nad britskými ostrovy. Bohužel také finišovaly práce na panstvích a tak termín byl odvolán pro zaneprázdněnost, i když pár jedinců akcechtivých se našlo. Druhý termín byl vypsán záhy. Synoptická mapa ukazoval nástup studené fronty a změnu počasí. Po omluvách akcechtivých členů našeho klubu to vypadalo, že nás asi moc nebude. Proto do posledních chvil nebylo jasné jestli se bude jednat o pokus dobýt vrchol těžkým expedičním způsobem, nebo se bude jednat o rychlý pokus nalehko. Jako organizátor jsem rozhodl, že se pokusíme o rychlý pokus nalehko, čemuž dopřávalo asi šestihodinové okno relativně slušného počasí. Mačky a cepín a stan jsem zanechal tedy doma. V devět hodin čekám na železniční stanici na mé spolupartnery. A tu se řítí na svém vozu tahaném koňmi Zdeněk Zimák. Radujíc se, že nebudu v tom sám na něj mávám a on si mně ani nevšimne. Zarputilý výraz hovořil o tom, že nad něčím usilovně přemýšlel. Po patnácti minutách mi bylo jasné, že dobýt horu jdu úplně sám. Takže ještě zastávka na místním tržišti. Koupil jsem si nějaké jídlo na výstup a pomohl jsem manželce s pytlem obilí a brambor do žebřiňáku. A proti mně jede Zdeněk na povozu, zuřivě mává a říká, že bude v mysli se mnou ..... takže nepůjde se mnou, zapomněl totiž koupit olej. Naposledy jsem políbil svou ženu, naposled jsem políbil synka a vydal se vstříc běsnícím živlům, samotě, přírodě a dřině.

     Sem tam sprchne a cesta zatím ubíhá celkem dobře. Poslední chalupy končí a mám poslední možnost k občerstvení, přede mnou je Valašská koliba. Nápis toliko povzbudivý nebyl - ZAVŘENO. No nic, sundávám ze zad tornu a občerstvuji se speciálním povzbudivým nápojem. Beru tornu a jdu dál. Přepršky jsou častější a terén začíná prudce stoupat. Chalupy jsou čím dál menší, až se rozmazávají v jednu barevnou skvrnu. Jdu lesem a hle, tady srnec, tam káně, tam zajíc, tam bažant. Mám hlad a tak se napiju nápoje. Vycházím z lesa a hlad začíná být nesnesitelný, rozhoduji se kde udělám zastávku. Potkávám místní pastevce a dám se s nimi do hovoru zároveň hledajíc jídlo. Nikde není,.... tak to je pech zůstalo na žebřiňáku. Dám si nápoje, nabídnu pastevcům a dozvím se, že přede mnou je jeden stejný šílenec jako já, který šel taky sólo. Loučím se a pokračuji dál. Bylo by lepší kdybych šílence dohonil, přece jenom výstup ve dvou jde snadněji, na druhou stranu nemíním běžet, tak bych horu opravdu nepokořil. Vím jak to dopadá, padesát metrů před vrcholem padneš vysílením a je konec ...... a já se chci vrátit. Pomalu propadám trudomyslnosti ...... kdyby tady byl aspoň fojt s jeho lavinovým psem, mohli jsme ho opéct a sníst ..... i když pro nás dva by asi nestačil. Piji radši nápoj, neboť jak řekl klasik hlad je převlečená žízeň. A je to tady, to čeho jsem se obával nejvíc ..... jsem v mracích, není moc vidět a bojím se abych nesešel z trasy a k tomu sem mi ještě zasekl kompas, je to k uzoufání. Přede mnou s objevuje tmavý flek, který jakoby šel ke mně. Je konec, ...... mám vidiny? ........ nebo ten nápoj udělal ze mně slepce? ..... bože co mi to dali. Z fleku se stává postava a šeptem mě zdravím "Ahoj Techniku" protřu si brejle a koho nevidím Ray Kocurek. Pokud dychtíte vědět víc o jeho cestách tak Vás bohužel neuspokojím, protože v těch podmínkách to nešlo probírat. Jenom mi řekl, že ve vrcholovém pásmu už je hodně syrový vítr a že to radši otočil zpět, že tam nepotřebuje zůstat, že se necítí v kondici a že se někdy za námi staví. Měl omrzlé rty a klepal se zimou a tak jsem mu nabídl svého nápoje. Po pár hltech pookřál, popřál mi úspěch a ztratil se v mracích na sestupové cestě. Osaměl jsem a řekl jsem si, že pro čest našeho klubu to musím dokázat. Dostal jsem se do vrcholového pásma a pocítil na vlastní kůži živly. Hnusný ledový vítr a všudypřítomná vlhkost pronikala do morku kostí.

Opět jsem se posilnil nápojem a zaútočil jsem na vrchol. Po krátkém a náročném zdolání posledního výšvihu, mi už nic nebránilo dojít po vrcholové planině vrcholu. Dokázal jsem to, Tcho-mou-lhota byla dobyta. Sestupovou cestu jsem radši volil západním hřebenem, protože v těch podmínkách se vracet vrcholovými partiemi severní stěny by bylo o život.

                                                     Váš technik

Dovětek:

Samozřejmě jsem svůj výkon okamžitě hlásil Valašské zeměpisné společnosti abych jim doplnil data o tomto území. Po provedení všech triangulačních a trigonometrických měření však vyšlo najevo, že vrchol Tcho-mou-lhoty kóta 6910 nebyla dobyta. Podařilo se vystoupit pouze na její severozápadní předvrchol. A tak je zbytečné hovořit o čase výstupu .......zůstává tak nepokořena pro další expedici.

Poděkovat bych chtěl touto cestou i sponzorům této akce: Vetešnictví pana Jurka který dodal skoro všechen výstupový materiál a Palírně ve Stodole která dodala svůj speciálně destilovaný vysokoenergetický nápoj.



P.S. začínat v devět je hloupost, protože i kiosek pod Tcho-mou-lhota otevírá až ve dvě odpoledne.

  fotografie a text (C) Dalibor Krampl