Jak se Jirkova dýmka projela z Valmezu do Jeseníků a zase zpátky

Ruda nad Moravou - 24.- 25. listopadu 2012

       Dlouhé roky jsme dělali chybu. Velkou chybu. Nejezdili jsme do Rudy. Říkali jsme si – je to daleko, soutěž tam začíná v pět odpoledne, v Jeseníkách jsou vlci a podobně. Jednou se to ale zlomilo, bylo to loni touto dobou, kdy jsme za „Ruďákama“ z PC5 vyrazili poprvé. A stálo to za to. A zařekli jsme se, že někdejší chybu už nikdy neuděláme.

     Výprava letos čítala tři členy. Praporečníka (bez praporu, ztratil ho neznámo kde a již ho nenašel), Jirku (zatím nemá klubovou přezdívku, ale určitě získá nějakou, která bude odrážet jeho virtuozitu ve výrobě dýmek) a Nástěnkáře  (ovšem bez jeho virtuální nástěnky).

    Organizace výjezdu nebyla jednoduchá, jak už to tak u nás bývá. Promýšleli jsme celou řadu variant (autem na otočku, autem s noclehem, vlakem s noclehem s návštěvou Olomouce, vlakem bez ničeho …) a nakonec zvítězila varianta „vlakem do Rudy, nocleh a zpět“, improvizovaně doplněná o návštěvu hamburgerové akce v jedné nejmenované meziříčské restauraci a obohacená o cestu zpět ve variantě  „dva vlakem, jeden autem“.

     Každopádně – hamburgery byly tak na tři hvězdičky z pěti, porce sice jako pro poctivě živeného amerického pochůzkáře, ale nebyly příliš šťavnaté, nedostávalo se omáček a dresingů a hlavně, jak podotkl Amerikou poznamenaný cestovatel Lojza, nebyly zasypané hromadou hranolků. Obsluha nám nestihla dodat ani druhé pivo a už jsme museli pelášit směr vlakové nádraží. Zakoupili jsme skupinovou jízdenku a pohodlně se usadili v rychlíku mířícím ku Praze. Po hodince pohodlné jízdy jsme dorazili do nástěnkářovy rodné Olomouce, kde jsme přestupovou pauzu využili k dalšímu občerstvení, tentokrát v originální turecké „kebaberii“ na okraji hlavního nádraží. Pikantní kebab zarolovaný v placce, zazděný dalším malým pivkem zapříčinil dokonalou fyzickou a duševní rovnováhu všech členů výpravy, kteří se takto posilněni vydali dál na sever, tentokrát rychlíkem Brno – Jeseník. Výprava se navíc rozrostla o čtyři olomoucké dýmkaře, členy Senior Pipe Clubu. Jejich skupina byla doprovázena křížencem irského vlkodava a slovenského medvědožravého psa, který cestu trávil v záhybech bundy svého majitele Josefa Niče, důmyslně ukryt před zraky průvodčího.

      Jak již bylo zmíněno, v rozvaze zvítězila varianta „nocleh“ a tudíž bylo nutné se před začátkem soutěže ubytovat. Drobný zádrhel byl v tom, že přespání jsme měli domluvené na jednom konci Rudy, přijeli jsme přitom na nádraží, které je na konci úplně opačném, a restaurace „Na Záložně“ je někde uprostřed. Čili sakumprdum bychom museli nachodit asi pět kilometrů, což není zrovna málo, zvlášť když nám do startu soutěže zbývala hodina.  A tu se projevil mladý a svěží duch našeho Jirky, který, jsa skoromístním rodákem, zmobilizoval kamaráda ze školních let, který nás ochotně a rád (? :-) ) autem vyzvedl na nádraží a absolvoval s námi proces přepravy a vyjednávání s domorodci o poskytnutí chýše.

     A my jsme ušetřený čas mohli věnovat přivítání se se všemi již přítomnými a přípravě na soutěž. Přivítali jsme se především se starostou Rudy Oldou Tanertem, který od našeho Jirky převzal cenu pro vítěze, Jirkou vlastnoručně vyrobenou dýmku a uložil ji na tradiční, dýmkaři oblíbený „švédský stůl“ plný dobrot, které ocení právě milovníci vonného dýmu. Ceny byly tradiční, hezké, pro každého se po soutěži něco najde.

     Pozdravili jsme se se všemi přítomnými, z Rudy, z HDK Olomouc, s kolegy z Dýmala z Nového Malína, s Michalem Novákem, který soutěžil za DýmkaNet a k tomu nabízel své dýmky, s nezávislými, ba i se dvěma do soutěže přihlášenými ženami, s rozhodčím i s časoměřiči, protože s vedením je vždycky lepší být zadobře.

Jirka nabízí k prodeji své dýmky	Zátiší se startovním číslem a spořičem

     Úderem páté začal oficiální program. A přišlo překvapení. Jinak řečeno – všichni tušili, že  si na nás v Rudě něco neobvyklého nachystali, je to totiž jejich letitá specialita, ale nikdo netušil, co nás čeká letos. Například loni to byl neuvěřitelný systém soutěžení „dýmka soutěžní, tabák vlastní“. No a letos překvapení souviselo se  svého času běžným dýmkařským artiklem – tenkými kruhovými lístky papíru, ano, rozdali balíčky pověstného, některými oblíbeného, jinými nepochopeného a dalšími opovrhovaného Spořiče tabáku. Spořič se, spolu s cigaretovými papírky vyráběl ještě nedávno v nedalekých Olšanech. Pořadatelé se dozvěděli o ukončení jeho výroby a provedli konfiskaci zbytku skladových zásob za účelem ozvláštnění své soutěže.

     Pro ty, kdo se s předmětným produktem nikdy nesetkali, byl na  každém soutěžním papíru  uveden návod na použití. Soutěžní dýmky byly povoleny vlastní, a tak jsme dostali už jen tradiční dřevěný špalík, dvě zápalky a pytlíček s tabákem. Značku a název tabáku si zjistěte z fotografie a z nálepky na balíčku zkuste uhodnout jméno sponzora :-).

     Během pětiminutovky určené k přípravě tabáku bylo ze všech stran slyšet bručení a tlumené klení. Málokomu se na první pokus podařilo uložit celé tři gramy na nevelké papírové kolečko, jen výjimečně se podařilo podle návodu papírek na konci zakroutit a prakticky nikomu se na první pokus nepodařilo vzniklou patronu umístit do komory. Největší potíž s tím měli majitelé dýmek s úzkým komínem - i když paradoxně to možná bylo výhodou, protože komoru o průměru pouhých 19 mm měli vítěz i druhý v pořadí.

     Tabák, byť zdánlivě hodně suchý, prohoříval rovnoměrně, částečně zřejmě i zásluhou spořiče, a tak v první půlhodině až na jednu výjimku nevypadl žádný soutěžící. Potom se tempo trochu zrychlilo, končilo víc a víc soutěžících, od nás se se soutěží rozloučili Jirka i Lojza, a když se čas přehoupl přes jednu hodinu, v soutěži byli už jen čtyři hráči. Za chvíli odpadl poslední reprezentant domácích Ivo Fišer, a po něm Sváťa Nosál z SPC Olomouc. A světe div se, kromě olomouckého Josefa Niče zůstal ve hře i váš nástěnkář. No a během další minuty olomouckému reprezentantovi také vyhaslo. A nástěnkář tím pádem vyhrál, poněvadž jemu se z kotlíku stále ještě kouřilo. Jen pro zajímavost, stříbrný Josef Nič z SPK Olomouc  má letos vynikající sezónu, na jaře vyhrál naši Starostovu Fajfku. A SPC je zřejmě dobrý oddíl, když tady v Rudě měli dva zástupce "na bedně".

Jirka s Lojzou provádějí dechová cvičení s doutníky před startem	A je odstartováno

     Další zajímavost, kterou pořadatelé uvedli v život, je pravidlo inspirované loňským vítězstvím Martina Pedaina, který ostatní překouřil snad o třičtvrtě hodiny a nikoho nebavilo na něj čekat. A tak vítěz dostal přidělený čas maximálně v délce „II. místo + 5 minut“. Nebylo mu nic platné, že uhlík ještě doutnal. Ale nevadí, kouření se spořičem stejně není právoplatně srovnatelné s výkony dle regulí CIPC, takže je to jedno.  

     A pak už nastalo vyhlášení výsledků. Za první místo dostal nástěnkář povedenou dýmku z dílny našeho Jirky Janků (pro zajímavost - z dýmky jeho výroby i kouřil). Dýmka se tak líbila, že byl dokonce pořadateli přemlouván, aby dýmku daroval někomu jinému – že mu přece Jirka určitě vyrobí jinou, když jsou z jednoho klubu.

Mizerná fotografie lokálu. Nástěnkář zapomněl v tašce na pokoji rezervní baterky do foťáku, takže zase musel zaskočit mobil.	Starosta Rudy Olda Tanert blahopřeje vítězi.
V popředí vítězná trofej, uprostřed pohár	Výsledková listina - račte si ji zvětšit. Pro zajímavost - ke zlepšení času proti loňsku došlo prakticky u stejného počtu účastníků jako u těch, kterým se čas zhoršil. Takže vliv spořiče je diskutabilní.

     Další kategorie, ve které se vyhlašovaly ceny, byla soutěž stolů. Protože se letos soutěž konala v jiné části restaurace než loni a seděli jsme v oddělených boxech, dá se říci, že se jednalo v podstatě o soutěž klubů.  Součet našich tří časů stačil na třetí místo, za které jsme obdrželi další plechovky Jirkova oblíbeného Šeráku.

 

Lojza má rád piva všech značek

     No a po oficialitách následovaly neoficiální aktivity. V prvé řadě večeře. V restauraci zrovna probíhal zabíjačkový víkend, a tak jsme si pochutnali na pečeném vepřovém se zelím a na vepřovém gulášku, obojí bylo vynikající. A pak přišlo to, na co jsme se všichni těšili už od loňska. Místní vytáhli instrumenty a začali hrát. Basa, banjo, kytara a housle, to všechno naživo a unplugged, stačilo nám to k zábavě až do časných ranních hodin. I když mezitím hodně ze třicítky účastníků odjelo domů, přicházeli do vinárny další hosté, takže bylo pořád plno a zábava nevázla.

Máme neodbytný pocit, že návštěvník pivního ráje se snaží vpálit si kulku do hlavy.	A tady už se jamuje a hraje a zpívá ... až do rána. Super.

     Ale stejně nezbylo, než se nakonec rozloučit a zamířit k místu našeho nočního odpočinku. Procházka na kraj Rudy nám udělala dobře a spali jsme jako dudci. Brzy ráno se vytratil Jirka, který měl rodinné povinnosti, a protože pochází z oblasti, kde se konala soutěž, byl vyzvednut a odvezen neznámo kam. Nástěnkář po probuzení vyběhl zkusit odlovit „kešku“ v blízkosti zámku v Rudě, bohužel jediným výsledkem jeho hledání byly zablácené boty. A pak už zbývalo jen posnídat z vlastních zásob (děkujeme za utopence, paní Janků!) a vyrazit přes celou Rudu ku stanici dráhy. Cesta domů pak proběhla v poklidu, s přestávkou na kávu v Olomouci, a doma jsme byli v neděli brzy odpoledne.

Trochu melancholický pohled ... ale jinak je Ruda velmi hezká obec. A i ty ruiny vypadaly docela romanticky.	Praporečník vyhlíží vlak směr domov ...

    
     Podtrženo, sečteno – Podzimní kouření v Rudě nad Moravou je jednou z vynikajících, přímo srdečních akcí. Skvělý spolek, tihle PC5 Ruďáci. K tomu krásně zachmuřené podzimní Jeseníky, cesta vlakem ... z deseti hvězdiček nejmíň jedenáct :-).

                                    A za rok znova, tohle si přece nemůžeme nechat ujít.

                                                                    Nástěnkář

  fotografie a text (C) Radim Přikryl