Ruda je pro nás pojem.  Nevyzpytatelní pořadatelé s vražedným smyslem pro humor, sychravé podzimní počasí v podhůří jesenických hor, dlouhá cesta a nocleh ... tahle jedinečná kombinace vytváří  neopakovatelné kouzlo soutěže, na kterou jsme vyrazili sice teprve potřetí, ale přesto v nás vždy zanechává  dojem jako málokterá jiná. Je to jako rána do hlavy dětským kladívkem. Jeden nejdřív nechápe co se děje, kouká jak zjara, dokonce mu bleskne hlavou jestli se nemá zlobit a pak si uvědomí, jaká je to vlastně psina.
   
      Organizace našeho výjezdu do Rudy byla jako vždy nesmírně komplikovaná, jen bylo víceméně od začátku jasné, že pojedeme jedním či více auty a nebude se tedy konat VVV - velký vlakový výlet jako loni. Nakonec byla auta dvě, v obsazení 3+1. Situace se navíc na poslední chvíli zkomplikovala tím, že praporečník Lojza musel v den konání soutěže krátce po poledni na pohřeb. Při vší smůle se i na této smutné události našlo něco pozitivního - obřad se konal v Mohelnici, čili jsme Lojzu mohli vyzvednout cestou a on se tak nemusel vzdát účasti na soutěži, na kterou se spolu s námi dlouho těšil. Potom všechno kupodivu klapalo jako holandské klompen, ve dvě hodiny vyrazila z Valmezu dvojice nástěnkář Radim & Garfield Pavel v Pavlově sedmimístném rodinném korábu. V Mohelnici jsme naložili Lojzu a úderem šestnácté hodiny jsme se již vítali se starostou Rudy Oldou Tanertem, který nám zařídil ubytování. Rychle jsme vybalili z tašek soutěžní potřeby a vyrazili k hospodě Na Lapaču, kde se mělo odehrávat celé soutěžní dění.
      Přede dveřmi nás již vítal Jirka, který dorazil krátce před námi a držel nám místo u stolu. Bylo to příjemné, protože nevelký lokál byl hodinu před startem plný soutěžechtivých dýmkařů i dýmkařek. Prostor byl již také notně zamlžen, neb každý přítomný se již rozcvičoval. Vrtule pod stropem zoufale vířila šedivou atmosféru, marně doufajíc že částečky dýmkového kouře vyžene ven nějakými neexistujícími skulinkami.
      Zaregistrovali jsme se do soutěže, vybrali si z několika druhů piva -mimochodem, hospůdka nabízela velmi slušný výběr včetně weissbeeru, polotmavého piva i vysokooktanové třináctky- a ponořili se do dění okolo nás. Přivítali jsme se s domácími z PC5 Ruda, s kamarády z SPC Olomouc, DK Nový Malín a všemi ostatními účastníky, povětšinou nezávislými. Nesmělo chybět společné foto, a po lehké svačince ve formě klobásky mohla vypuknout samotná soutěž.  A hned v úvodním proslovu pořadatelů se ukázalo, že v životě není vždycky všechno takové, jak si to naplánujeme. Na pozvánce totiž pořadatelé uvedli, že "dýmka a tabák jsou zajištěny", a my čekali nějakou kulišárnu - v Rudě už se kouřilo i z žulových kostek nebo konfiskovaných poválečných zásob. A ono nic. Místní nechtěli sdělit příliš podrobností, ale zřejmě selhal smluvený dodavatel, a tak se překvapení nekonalo. Snad se přesune na další ročníky. Jedno překvapení však přišlo hned vzápětí. A tím byl soutěžní tabák. Nebyl oznámen jeho název a pořadatelé vyhlásili soutěž o jeho uhodnutí. Nejčastější tip, který se během soutěže šířil sálem, byl "suchý, rychlý, bez chuti". Tak šustivý tabák, dosušený ještě navíc v papírových sáčcích, se fakt často nevidí. Ale co, podmínky byly stejné pro všechny, aspoň se lépe drtil při nacpávání.
      A tak se díky suché náplni dýmek kouřilo rychle, a i když v prvních třicet minutách vypadli pouze tři soutěžící, o to vyšší frekvence nastala okolo čtyřicáté minuty. Z našeho klubu postupně odpadli Pavel, Lojza i Jirka a v soutěži zůstal jen nástěnkář. Ale ani tomu nestačil jeho čas 43 minut na lepší než šesté místo. A ani to nebylo jisté, jak se posléze ukázalo - v Rudě vás totiž udržují v nejistotě stále.
S časem 01:01:01 který byl spíš esteticky zajímavý než bůhvíjak dobrý nakonec zvítězil Alois Pospíšil z Dýmal Klubu Nový Malín. Teoreticky mohl mít i lepší čas, ale bylo použito pravidlo "čas 2. místa + 5 minut a dost". 
       Když už nebyla soutěžní dýmka, dostali jsme od pořadatelů soutěžní guláš. A tak jsme se všichni s chutí nadlábli a těšili se na vyhlášení výsledků. A v jeho průběhu nastalo další překvapení. Nástěnkář zmizel. Ne že by se ztratil v jesenické mlze, ale zmizel z výsledkové listiny. Když už se vyhlašovalo osmé místo, bylo mu to divné a nesměle se přihlásil. Problém se vysvětlil - chybou někde mezi klávesnicí a židlí nebo kdoví kde jinde se nástěnkářovi ztratilo deset minut z jeho času, a tím se propadl na konec tabulky - pouhých deset minut stačilo na posun o sedmnáct pozic. Chyba se našla, vše se v dobré obrátilo, byli jsme ujištěni, že něco podobného se stává maximálně  jednou za deset let a pokračovalo se dál ve vyhlašování. Když byl posléze nástěnkář pozván ještě jednou k převzetí ceny za 23. místo, zdvořile odmítl.
        Pak byly vyhlášeny výsledky ve specifické kategorii - soutěže stolů. Tam jsme skončili na nebodovaném čtvrtém místě, a nepomohlo nám ani to, že s námi u stolu soutěžil domácí Olda Tanert a ani nástěnkářových dodatečně přiznaných deset minut.
        A ještě jedna kategorie zbývala - kvíz s názvem soutěžního tabáku. Po malé nápovědě, že tabák je spojen se známým dýmkařem z dob budování socialismu,  neboli s prvním "dělnickým" prezidentem Klementem Gottwaldem, si Krakonošovu směs tipli čtyři soutěžící. Příjemné bylo, že cenu v této kategorii si odnesl i nástěnkář, čímž se mu dostalo satisfakce za jeho opomenuté šesté místo.
      Ale jak bylo napsáno v úvodu, v Rudě se vše v legraci obrací a atmosféra je tak příjemná, že nikdo nemá chuť dělat z něčeho vědu,  soutěž byla za námi, ceny rozdány a my se těšili na to, co se bude dít dál. A dělo se přesně to, na co jsme se těšili, začala hudební produkce. Všichni dýmkaři z Rudy jsou totiž muzikanti, a když se k jejich kytarám, base a houslím přidá ještě mandolína Aloise Pospíšila, nemá to chybu. Škoda jen, že se letos kvůli práci nemohl zúčastnit František Osladil se svým banjem. Ale i tak, hrálo se a zpívalo až do ranních hodin. Své první basové krůčky dokonce absolvoval i Garfield, který má hudbu sice dokonale zvládnutou v úrovni teoretické fyziky, ale tak velký nástroj držel poprvé. I Lojza zkusil několik tahů smyčcem na houslích, ale naštěstí toho rychle nechal.
      Nad ránem jsme se odebrali na kutě, v pohodě jsme přespali do nedělního rána a protože jsme měli domluvený odjezd na desátou ranní, vyrazili jsme na procházku. Jedenapůlhodinový výšlap nám udělal moc dobře, dostali jsme se až za hranice Rudy, cestou zpátky jsme si koupili snídani, a pak už jsme jen naložili věci do auta, vrátili klíče od pokoje a okolo desáté vyrazili k domovům.

      A toho dne se již nic mimořádného nestalo.

Děkujeme klukům i jejich partnerkám z Rudy, zažili jsme spoustu legrace, skvělou atmosféru a večerní zábavu, a jestli nás příště pozvou, rádi k nim budeme jezdit znovu a znovu.

                                                             Váš nástěnkář

Několik více či méně kvalitních fotografií: