Jednoho pošmourného zářijového odpoledne se sešlo pět členů Valašského Fajfklubu, aby svou návštěvou poctili pravlast novodobého dýmkařství a osobně se setkali se členy tradičního dýmkařského klubu v její metropoli.
     Dlouho jsme se rozhodovali, zda si koupíme levné letenky, všechny náležitosti budeme řešit individuálně anebo využijeme nabídky některé z cestovních kanceláří a do Anglie připlujeme stylově lodí, pokuřujíc dýmku za komínem trajektu a obdivujíc bílé skály Doverské. Zvítězila varianta organizovaného zájezdu s částečnou možností individuálního programu.
    O cestě se moc rozepisovat nebudu, za zmínku stojí snad jen to, že jsme vyjeli ve čtyři odpoledne, po půlhodinové zastávce ve Vsetíně (!) a po okružní jízdě střední Moravou jsme se po téměř třech hodinách vynořili v Přerově (pro neznalé-do Přerova se dá za normálních okolností dojet v pohodě do hodinky) . Poté jsme ještě nalodili účastníky zájezdu v Olomouci, Prostějově a Brně, no a pak už naštěstí nic nebránilo našemu výjezdu za hranice všedních dnů. Po noci strávené tranzitem přes Německo jsme se probrali na lucemburské hranici, nakoukli jsme na hřbitov amerických vojáků z druhé světové války a zamířili do Belgie. Dvě hodinky jsme si protáhli otlačené kosti ve starobylých Bruggách, pojedli něco belgické čokolády, zkoukli několik stovek tradičních krajek, pár trafik a vyrazili směr Francie. V Bruggách jsme se též dozvěděli, že do Anglie nepojedeme lodí, nýbrž tunelem pod kanálem La Manche, čili představa o romantickém východu slunce nad křídovými útesy vzala zasvé. Z Francie jsme kromě dálnice viděli jen hypermarket, ve kterém jsme se za překvapivě příznivé ceny předzásobili německým pivem a polskými jogurty. ( Důležitá poznámka: fojt Marek si žádné jogurty nekupoval ani nejedl.) Přespali jsme poblíž Dunkerque a ráno jsme vyrazili směr Albion.
    Eurotunnel byl překvapivě poměrně zajímavý, i s autobusem jsme najeli do vlaku, který byl tak dlouhý, že jsme si při průjezdu na druhý konec soupravy mysleli, že nutně musíme vyjet vlastní silou rovnou v Doveru. Nebylo tomu tak, a cesta pod kanálem trvala ještě nějakých čtyřicet minut. V Anglii jsme první dopoledne věnovali královskému zámku Windsor a pak už nás odpoledne čekal Londýn. Valaši pohrdli voskovými panduláky u paní Tussaudové a vyrazili do muzea Sherlocka Holmese, který měl k dýmkám přece jen blíže. V tomto duchu se odvíjel i zbytek našeho pobytu v metropoli nad Temží. Lehce jsme improvizovali a z organizovaného zájezdu si vybírali jen to, co se nám líbilo. Pozitivní na tom byla i úspora finančních prostředků za vstupenky, které jsou v Londýně přece jen někde jinde než na Kokoříně. A ušetřený peníz jsme mohli utratit za individuální libůstky, tabáčky, dýmky a tak podobně.

Druhý den našeho pobytu ovšem nastal dlouho plánovaný cíl naší cesty, setkání se členy Pipe Club of London. Dlouho připravované setkání měl "na svědomí" náš fojt Marek, který je úplně řádným   členem tohoto tradičního společenství. Neznaje dokonale londýnskou veřejnou dopravu jsme se poklusem přemístili přes Tower Bridge, rozrážejíce zmatené japonské turisty a indické prodavače. Vpadli jsme do stanice metra, předrncali asi šest stanic a dalším zrychleným přesunem jsme dorazili na nádraží Charing Cross. Snad i díky hodinovému posunu našich hodinek proti londýnskému času jsme v hale nalezli trpělivě čekajícího tajemníka Pipe Clubu Petera Weismanna s kolegou Michaelem.
    Tímto okamžikem jsme se ocitli v dýmkařské euforii. Přátelé pro nás měli připravenu exkurzi po více i méně luxusních prodejnách s tabákem a dýmkami. Prošli jsme spoustu ulic v centru, ve kterých byly ukryty nádherné starobylé stylové obchody. Postupně jsme se propracovali až k obchodu věhlasné značky Dunhill. Tam jsme zažili jisté rozčarování, když jsme zjistili, že dýmkařství, které bylo původně jediným artiklem této firmy, je na ústupu. Z prodejny se stal luxusní obchod se vším možným, a dýmky už tvoří jen zlomek sortimentu. Za posledních deset let zmizel i míchací pult s tabáky, na kterém si zákazníci míchali vlastní směsi, stejně jako tlustá kniha, do které se složení těchto "mixtur" zapisovalo. Ale stejně byla návštěva u Dunhilla zážitek, protože přítomnost pana Weismanna nám otevírala dvířka od vitrínek s dýmkami i krabičky se vzorky excelentních tabáků. Šňůru jsme ukončili návštěvou neméně věhlasné firmy Davidoff, kde nás ohromil počet dýmek čekajících na nové majitele. Pravda, nikdo z nás žádnou neadoptoval. Pak nastal čas pro zlatý hřeb programu, přemístili jsme se do prostor, kde má PCL své sídlo. Troufám si tvrdit, že běžnému Východoevropanovi se příliš často nepodaří dostat se do tradičního britského pánského klubu. Stylové zařízení, praskající krb, čepované pivo z blízkého pubu, pohodlné lenošky, prostě aristokratická pohoda. Probrali jsme se členy účast na mezinárodních dýmkařských akcích, rozdíly mezi kontinentálními a ostrovními pravidly a spoustu dalších věcí. Za přátelského rozhovoru -za vydatného přispění jazykových znalostí našeho praporečníka Lojzy- odpoledne volně plynulo a ani se nám nechtělo připojit se zpátky k našemu zájezdu. Pokud jsme se ale nechtěli sami přepravovat do hotelu na periferii, nezbylo nám, než se rozloučit.  Rychlostí, kterou by nám záviděli i etiopští maratónci jsme provedli prohlídku Trafalgar Square, abychom se v poslední minutě přidali k našim "spoluturistům" na nádvoří Národního muzea a nezůstali osiřelí v centru sedmimilionové metropole.

Další dny našeho pobytu se již odvíjely podle turistických příruček. Zkoukli jsme spoustu pamětihodností, jako Buckinghamský palác včetně výměny stráží (zvlášť působivá byla vojenská hudba, hrající směs Imperiálního pochodu ze Star Wars a ústředního motivu z Indiana Jonese ...no, asi je jiná doba, aspoň že skotští dudáci nehráli hudbu z filmu o kocourovi Garfieldovi:-), prohlédli jsme si čtvrť Greenwich s Královskou observatoří a nultým poledníkem a posledním čajovým clipperem Cutty Sark, sochy všech možných cestovatelů a vojáků, Hyde Park, parlament i Westminsterské opatství ... no, bylo toho moc.
    Londýn je ovšem prorostlý i moderními stavbami, které rozhodně stojí za vidění. Za zmínku určitě stojí alespoň most pro pěší Millenium Bridge, Dóm milénia v bývalých docích, vajíčkovitý mrakodrap Swiss Re, budova City Hall a perla na závěr - 140 m vysoké vyhlídkové kolo London Eye, zavěšené z jedné strany nad Temží a velkolepé protipřílivové bariéry Thames Barriers. K tomu vlaky bez řidičů, letadla neustále přelétající nad hlavou, startujíce z pěti okolních letišt ... to uspokojilo duši i oko technokrata, kterého památky moc neberou.
      No a to všechno jsme prokládali návštěvami pubů a hospůdek, bister a čínských restaurací. Ochutnali jsme tradiční "fish and chips", klasickou snídani s vejci, slaninou a párečky-co na tom, že v pět odpoledne, čínské menu "sněz co dokážeš" včetně příšerného piva TsingTiao. Vše podtrženo "bobíky" v tradičních přílbách, klasickými taxíky, červenými double-deckery, beanovskými poštovními schránkami a dřevěnými telefonními budkami s královskou korunkou a završeno dvouhodinovou plavbou lodí po Temži. Prostě zážitků na rok.
    Nebudu se zbytečně rozepisovat, jednoho dne byl prostě konec výletu, sedli jsme do našeho busu a vyrazili směr kontinent. Kousek cesty k pobřeží, krátká epizoda pod mořem a pak ještě asi dvacet hodin jízdy. Ještě jedna vyhlídková jízda z Brna přes Přerov, Zlín a Vsetín a byli jsme doma. Každý se těšil na vanu a postel ... Co dodat závěrem? Kdo nejel, může litovat. Ale tohle určitě nebyla naše poslední velká akce, takže příště ...

                                           Nástěnkář
 

P.S.: a toto o naší návštěvě napsali ve svém klubovém zpravodaji naši kolegové z Pipe Clubu of London