Kutná Hora  

4. května 2024

Nebudu Vám lhát, milí čtenáři naší kroniky a přiznám se i bez mučení: Kutnou Horu mám převelice rád se vracím do tohoto krásného města, v němž návštěvník okusí dech historie. A také proto mi přirostla k srdci i soutěž „Májové kouření o stříbrný groš,“ kterou pořádají gentlemani z klubů PC Stříbrný Groš a Společnost kuřáků dýmky Havlíčkův Brod.

I letos jsem chtěl vyrazit do Kutné Hory a na, v pořadí již čtvrté, „Májové kouření o stříbrný groš.“ Stejně jako loni, i letos se mnou do Kutné Hory vyrazil Fojt. Ráno jsme nasedli do mého plechového oře z rüsselheimovské stáje a vydali vstříc novým zážitkům. Stejně, jako tomu bylo loni, tak i letos probíhala online reportáž naší cesty prostřednictvím komunikačního kanálu WhatsApp. Vzhledem k tomu, že moje maličkost byla dobrovolně podrobena řidičským povinnostem, reportáž vedl Fojt.

Cesta do Středočeského kraje ubíhala dobře. Počasí nám přálo, sluníčko se na nás smálo a jako šoféra, mne velmi příjemně překvapil plynulý průjezd staveništěm kolo Brna. Když jsme minuli poslední exit, který umožňuje na poslední chvíli sjet do Brna a se zjištěním, že plynulý průjezd kolem Brna, se kterým jsem ani já, ani Fojt, ani nikdo jiný nepočítali prodloužil fóra, které jsme na příjezd do Kutné Hory měli, rozhodl jsem se zastavit na Popůvkách na čerpací stanici Mušle, kde jsme se s Fojtem vzájemně pozvali na kávu a horkého psa. Dopolední konzumace kávy a teplého jídla přišla nám oběma vhod. Tuto krátkou zastávku bych shrnul slovy klasika: „nebylo mi nic a je mi líp.“ Po zastávce jsme opět osedlali mého plechového oře a vydali dál ku Svaté Barboře. Cesta až do cílové destinace proběhla ladně.

V Kutné Hoře se nám podařilo mého plechového oře zaparkovat na parkovišti se strategicky výhodnou polohou. Nedbaje instrukcí organizátorů zvolil jsem pro naše parkování podél Kouřimské ulice. Byl to bod z něhož jsme měli dochozí vzdálenost lehce nad 560 m do Restaurantu Šance a necelých 400 m k našemu bytování ve vile U Varhanáře. Jestli, vážení čtenáři nevěříte na náhody, tak vězte, že na mapě body našeho parkoviště, restaurantu v němž se konala soutěž a naše ubytování tvořily trojúhelník, jehož těžištěm byla vodní kaskáda v zahradách Jezuitské koleje (mimo jiné jako zkušený průvodce Kutnou Horou doporučuji navštívit). Náhoda? Nemyslím si!

Po zaparkování jsme si sebrali své dýmkařské saky-paky a vyrazili jsme směrem k Restaurantu Šance. Vnějšek restaurace je skromný a dokonale zapadá mezi ostatní domky v ulici. Nesnaží se návštěvníka nalákat vnější genia loci trhající kýčovitostí. Pokud by vrata na zahrádku nebyla otevřena, pravděpodobně bychom si ani nevšimli, že kolem restaurace procházíme. Průchodem vraty z ulice se dostanete do příjemné zastřešené zahrádky, která působí venkovským dojmem a v horkém slunném dni, jako jsme měli třeba my, láká k dlouhému příjemnému posezení u oroseného piva. Do prostor samotné restaurace se dostanete malými vstupními dveřmi. Dřevěné robustní dveře dodávají chaloupce, v níž restaurace sídlí, ten správný, jak by se moderně řeklo, feeling. Interiér restaurace má to správné dřevěné obložení a old school jídelní nábytek, který ve Vás vyvolá dojem vesnické hospody, která Vás vždy ráda útulně přivítá a štědře pohostí. Ale co bylo nejlepší, tak paní vrchní měla ten správný drive a vydala ze sebe vše, aby nám vyhověla v našich přáních a to, jak zvládla perfektně obsloužit pětadvacet žíznivých krků s pořádným splávkem, nemá snad stupnici hodnocení. Od takových by se měli učit jiní, kdož se uchází o takové povolání! K mému ještě většímu překvapení dokonce nabídce vládl čepovaný 11° mok od pana Bernarda, pivo, které vždy lahodí mým chutím. Zkrátka a dobře, kdybych žil v Kutné Hoře, tak Restaurant Šance by byl mou oblíbenou relaxační destinací, i kdybych do něj měl ze Sedlece (toho kutnohorského, samozřejmě) docházet.

JAK TO PROBÍHALO NA SOUTĚŽI?

Když jsme vstoupili do vnitřních prostor Restaurantu Šance navzdory zákazu kouření, prezentovaným tabulkou s přeškrtnutou dýmkou a svíčkou v pozadí, jsme si nacpali fajfky a vypustili do nebes kouřové signály. V průběhu nacpávání se našich hrdel ujala paní vrchní a nabídla nám pivo na zahnání žízně a jelikož nám nabídla pivo od pana Bernarda a jak jsem již naznačil, je to pivo, které lahodí mým chutím, a jako řidič jsem dostal správnou slinu, začaly ty škopky do mě padat jak „Němci do krytu“. Fojt byl také při chuti. Po svlažení hrdla a zapálení dýmky jsme se šli podívat na prodejní prezentaci kožených výrobků pro dýmkaře od Víta Sasína, který zároveň připravil tématické výrobky do cen pro soutěžící. Na otočku dorazil také Martin Pedain, pozdravit se s dýmkaři a prezentovat své dýmky k prodeji. Dýmky k prodeji nabízel i Martin Tůma a tradičně nemohla chybět ani Etrafika (překvapením pro mne bylo, že zástupce z Prahy dorazil i s mobilním terminálem, holt Praha zase vede).

Jakmile jsem viděl tu cedulku, neodolal jsem a musel jsem si zapálit dýmku jako správný živel – foto Fojt

Kdybych měl samotnou soutěž shrnout jedním slovem, tak za sebe bych ji shrnul jako PŘEKVAPUJÍCÍ. Na následujících řádcích vysvětlím:

Za soutěžní tabák zvolili organizátoři tabák MacBaren Navy Flake, to bylo první překvapení. S tímto tabákem jsem se nikdy před soutěží nesetkal, takže pro mě novinka a na to, že je ten tabák z provenience MacBaren, tak mi převelice zachutnal a velmi dobře se kouřil – organizátorům obrovská pochvala za výborný tabák, ale i lehce kárám, neb tabák mi udělali chutě, které jsem musel zahnat, protože k Navy Flaku se opět dostanu snad někdy v budoucnosti a v nevelkém množství. Nicméně na to, že se tabák dobře kouřil, tak s ním soutěžící moc dlouho nevydrželi. Když bychom si prostudovali výsledkovou listinu, došli bychom zjištění, že spíše než klání v pomalém kouření dýmky se jednalo o nějaký nespecifikovatelný dýmkařský sprint. Opravdu časové rozestupy mezi jednotlivými ukončeními časomíry nejsou takové, jak jsme na jiných soutěžích zvyklí.

A jako další překvapení, a to jsem byl velmi překvapen, se moje maličkost poprvé, za tu dobu, co jezdím na soutěže v pomalém kouření dýmky, umístila „na bedně,“ s bronzovou medailí. Jelikož jsem člověk, který je půl krve Valach a půl krve Jihočech, vnímám díky tomu rozdíly mezi Čechy a Valašskem dost výrazně a právě proto, jsem si k závěru soutěže, kdy jsme „hořeli“ poslední tři, nemohl na „cizí půdě“ odpustit poznámku, že se již jedná o mezinárodní soutěž. Rozumějte závěr soutěže se stal kláním mezi Čechy, Slezskem (ale tím naším, ne Polským - i když nevím, jak tento geopolitický konflikt vnímají a politika se u nás ve Fajfklubu nesluší) a Moravou (budeme-li pro tyto účely vnímat Valašsko nikoliv jako samostatné království se svým králem, ale součást Moravy). Za Čechy bojoval Martin Štěpánek (Havlíčkův Brod), za Slezsko bojoval Staňa Farana (Ostrava) a pod valašskou bojovou zástavou za Moravu dýmila moje maličkost. A jak jsem to tady vyjmenoval, tak jsme se i umístili. Chápejte, mám ze svého umístění upřímně radost, tak se chci podělit.

Po vyhodnocení soutěže jsme si poručili gulášek, jako správní gentlemani, chvíli poseděli a družili se s ostatními dýmkaři. Však to znáte. Jakmile byli na odchodu poslední soutěžící, naznali jsme, že by bylo záhodno restauraci opustit, zaplatili jsme útratu a vyrazili k vozidlu pro věci a pak k Varhanáři, abychom se nechali ubytovat.

A CO BYLO DÁL?

Po ubytování jsme s Fojtem vyšli do ulic Kutné Hory, abychom opět mohli obdivovat její krásy, dali jsme kávičku, dortík a doutníček a vzhledem k tomu, že se shodou okolností v Breüerových sadech konal kutnohorský majáles, tak jsme vyrazili vstříc zážitkům. Oslavy studentského života s poslechem, místy sic falešných, ale velmi vytrvalých a agilních kapel a volným popíjením kutnohorského zlatého moku. Inu, co bychom Vám dál povídal, snad si dokážete představit takové dva suchary sedící na pivním setu, kteří mají v hubě fajfku, před sebou na stole plasťák s kutnohorskou jedenáctkou, jak se puberťácky uchichtávají některým projevům přemotivovaných frontmanů studentských kapel. Ale jinak to byla pěkná show.

V neděli cestou domů jsme se rozhodli zastavit v bývalém domě jednoho nejznámějšího českého humoristy a dýmkaře a poučit se o jeho životě. Nicméně s Fojtem jsme se oba shodli na tom, že Kutná Hora i Lipnice nad Sázavou nabízí hodně co k vidění, ale rádi bychom si dost toho dívání nechali na návštěvu těchto míst s našimi drahými polovičkami.

Fotky k tomuto zápisu do kroniky jsem si nelaskavým dovolením vypůjčil od Fojta. Osobně jsem ve stavu, kdy už se na svět nedívám tolik před objektiv fotoaparátu mobilního telefonu, nýbrž si vychutnávám příjemné okamžiky a nasávám genia loci. Fojtovi děkuji za propůjčení fotografii.

NU, JAK JE TO S TÍM WHATAPPem?

Na úplný závěr bych chtěl ještě vyjasnit jednu záležitost a možná by inspirovala i jiné prezidenty dýmkařských klubů, kteří vysílají své členy na různé soutěže a klání.

Zásahem vyšší moci jsme se prostupu digitálních prostředků do oblasti každodenního života nevyhnuli ani my, zkušení dýmkaři a gentlemani. Díky tomu byla kdysi vytvořena WhatsApp skupina, na níž společně komunikujeme, sdílíme fotografie, a kromě toho si posíláme průběžné info z cest, když vyrážíme na různé soutěže a klání.

A jak jsme si zvykli na online textové přenosy sportovních událostí, tak přenášíme naše výpravy. Zatím je tato aktivita v plenkách, ale myslím si, že Kutná Hora po loňském přenosu od mojí maličkosti a letošním přenosu od Fojta ukázala, že je to cesta, jak s námi mohou prožívat soutěže ti, kteří se nemohli z různých důvodů s námi vypravit.

A JEŠTĚ JEDNA NEMILÁ VĚC ZÁVĚREM

Je to spíš osobní, ale myslím, že to sem taky patří: Můj bílý plechový oř z rüsselheimovské stáje, vozil mou sedínku na různé klubové akce a výpravy s Valašským Fajfklubem. Soutěž v pomalém kouření dýmky „Májové kouření o stříbrný groš“ byla jeho poslední velkou výpravou, na níž sloužil svému pánu a Valašskému Fajfklubu.

Byl to vůz neskutečných kvalit a nikdy mě nezradil. Bezpečně mě a mou rodinu provezl tuzemskými, ale i zahraničními cestami a projel se mnou i hodně nepříjemné úseky. Pokud jste tento zápis dočetli, milí čtenáři až sem, dejte chvíli ticha, za mého „Oplíka.“

Nicméně i přes tuto nemilou skutečnost se těším, až s novým ořem opět vyrazím na „Májové kouření o stříbrný groš“ v roce 2025.

Váš Winkel