Kutná Hora - historie, kaňka  a krevety a také WhatsApp on-line !!! 

6. května 2023

Za  sobotního ranního kuropění jsem naložil Petra, řečeného Winkel a se sluncem v zádech se vydali směr Čechy. Přesněji řečeno do okresu Kutná Hora, stejnojmenného města, které je zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a které se proslavilo se zejména ve středověku, díky těžbě stříbra. Vyrazili jsme na kulturní akci nemalého významu na okraji společnosti, aby vytěžila stříbrný groš. Přesněji Pražský groš, který v době, kdy Čechy patřily k nejvyspělejším zemím v Evropě, nechal razit Václav II. Ze dvou možných cest jsme zvolili jižní variantu a poté, co za Velkým Meziříčím jsme prorazili studenou okluzní frontu, absorbovali snížení tlaku a teploty mimo kokpit vozidla, při jedné lehké kávové zastávce, mezi drobnými kapkami deště, dorazili ve skvělém čase do metropole nad vodním tokem Vrchlicí. Po prvním kontaktu s místním domorodým obyvatelstvem v recepcích hotelových zařízení, jsme vyšli hledat místo akce – restaurant V Kotoru. Několik málo kliček mezi historickými budovami s různými upomenutími, kdo významný v nich bydlel a byli jsme u malebného restaurantu s poetickým názvem V Kotoru.

V útulném interiéru následoval již v podstatě neměnný rituál, jak jej známe od našeho prvního soutěžního výjezdu v roce 2003 - uvítání, uhnízdění, registrace, aplikace slivovice, piva, tabáku, další vítání s později příchozími, aplikace slivovice, zaplacení tabáku pro klub v hodnotě 300,- Kč a tlachání se sousedy. Těmi V Kotoru byli zlínský Jožka Úředníček a chalani z PC Nitra, vedení náčelníkem Marošem, pilotem Róbertem, Zoltánem (skončil v soutěži po aplikaci slivovice, za co se omlouvám) a skvělým fotografem Ľudovítem (jinak Bratislavský PC). Za nitrany navazovali chlapci z kloboucích. Tedy ekipa z Rudy na Moravě s nažhaveným Milanem, Oldou, Tomášem a jediným rozumným Ivem, který vyrazil i s manželkou, aby pobyl déle. A pak další kluci z jihu Čech, Brna a Mariánských Lázní či Brandýsku. Prostě vše skvělé adresy, v celkovém počtu 29 mužů. Pořadateli soutěže byly dva kluby – Společnost kuřáků dýmky z Havlíčkova Brodu a domácí Pipe club Stříbrný Groš, přičemž všemu velel ředitel soutěže Zdenda TEO Smaženka. Bohužel jsme pro samou diskusi ani nezvládli poobědvat a už se šlo na soutěž. Rozhodčím byl i Martin Pedain. Nevím, nestačili jsme se Martina zeptat, jestli ho to soutěžení už nebaví a nebo chce nechat vyhrát i někoho jiného. Napěchovali jsme tabáček od Samuela Gawitha a bafali. Zde je nutno dodat, že v den soutěže došlo k historickému okamžiku – první on line reportáži z celého dne, zejména soutěže, prostřednictvím WhatsAppu, pro skupinu Valašského Fajfklubu!!! Kam se hrabe korunovace Karla III. Reportáž probíhala celý den, až do podvečerních hodin!

Jak je uvedeno výše, jezdíme na soutěže již 20 let. Takže popisovat proč a jak kdo zhasl, je nošením tabáku na plantáž. Za tu dobu jsme zažili různé časy, někomu šla křivka výkonu nahoru, někomu dolů a jak kdo kouřil před 5-ti lety si už stejně nikdo nevzpomene. Za tu dobu jsme zažili různé soutěže a také i různé přístupy soutěžících. I když by se dalo očekávat, že mužové (dámy prominou) s dýmkou jsou gentlemani, zažili jsme na soutěžích různé „taky gentlemany“. Počínaje imitací kouření vyhaslé dýmky - na Klání dokonce skoro 15 min. (…..), což bylo dříve u některých jedinců hodně populární, konče odnesením si popelníků ze soutěže, které nejsou v ceně, ale majetkem hostitele. Ale naštěstí se jedná o minimální případy. Někdo to prožívá a někdo se baví, ale co si budeme vykládat, je to jen ušlechtilá neřest. Hlavní je, alespoň tak to vnímáme, potkat se, pobavit, zakouřit, poznat různé jiné končiny, koupit tabáky atp. Tedy mimo naše dvě vrcholné soutěže, které jsou zabaleny v jedné. Ale to je jiný šálek čaje. Když tedy Maroš dojedl své skvělé žebírko (ne jeho, ale jeho oběd), dle domluvy ukončil již jediný soutěžící Milan, své kouření ve velice slušném čase (viz. výsledkovka). Stačili jsme dojíst skvělý oběd (pochvala do kuchyně U Kotoru) a začalo vyhlašování výsledků. Ale jak začalo. Slova, resp. mikrofonu se chopil předseda ADK Jakub Rolčík, aby nám sdělil, že vůči vítězi byly podány 3 protesty, jelikož oproti pozvánce nepoužil dýmku typu billiard, nebo všesoutěžní Savinelli. Milan použil svoji BPK half bent, se kterou, pokud si dobře vzpomínám, běžně jezdí na soutěže. K překvapení si mikrofon vzal Zdeněk a řekl, že Milan půjde pro cenu jako poslední…. Přátelé, když se podíváte na výsledkovou listinu, tak se přiznám, že tomu nerozumím. A ani nechci rozumět. Jen bych chtěl poprosit pořadatele, pokud vyžadují určitý typ dýmky, aby si ho před začátkem soutěže zkontrolovali. Sám pozvánky moc nestuduji, automaticky do pouzdra dám dvě billiardky a pak dvě dýmky dle chuti. Ale například v kultovní Třebíči je soutěžní dýmkou dle pozvánky dýmka vlastní. Na Starostové fajce ani neuvádíme, jaká dýmka se může použít, neb nám je to jedno. Letos dokonce málem kouřil jeden pozdě přišedší zahraniční účastník z plechovky od coly… Takže jsme dobafali, dobrali pěkné ceny, rozloučili se a mírně zmatení vyrazili vstříc víru historie Kutné Hory. Nicméně po návratu budeme muset jako draze placení kuřáčtí profesionálové VF, zdůvodňovat nesplnění soutěžních cílů majiteli klubu, rovněž tak budeme muset vystoupit před nadnárodními sponzory klubu a sypat si popel na hlavu a také si udobřovat své fanoušky na domácí profiscéně….

Ale po skončení soutěže a opuštění slzavého údolí jinak velmi útulné hospůdky V Kotoru jsme se jako reprezentanti Valašska, tedy Winkel, Josef a fojt, hezky pohromadě, vypravili poznávat historii. Přátelé, Kutná Hora je opravdu jedinečná, krásná, se všude přítomným geniem loci. Karty mobilů se plnily množstvím fotek, puchýře na nohách naskakovaly a na obzoru se objevili i vlci. Nejvyšší čas najít nějakou útulnou hospůdku a vše důkladně probrat. Winkel má už s městem své zkušenosti a tak nás bezpečně dovedl do hospůdky Dačického pivnice.

Dačického pivnice a její zajímavý interiér.	Povšimněte si hliněné dýmky na stole.

Byli jsme od stolku obsluhy uvedení do zahradních prostor restaurace a vzhledem k očekávanému bafání, usazení ke vzdálenějšímu stolu. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Než jsme stačili upít piva Kutná Hora, k vedlejším dvěma stolům si sedla společnost cca 12-ti příslušnic opačného pohlaví. Jejich příchod byl umocněn mocnými závany jejich parfémů a vzápětí, až do jejich odchodu, se prostor v dosahu cca 10 m od jejich epicentra, zaplnil ryčným hlaholem, jehož určitá pasáž se zaobírala přehršlí nedostatků jejich partnerů. Omlouvám se, ale to nešlo neslyšet. Jedině pokud bychom si dali dělostřelecké klapky na uši. Naštěstí dorazili i kluci z Nitry, takže jsme chutně povečeřeli a mohli probírat všechno možné. To jsme ještě netušili, že amazonky od vedlejšího stolu nás budou doprovázet i na druhý den.

Probíralo se všechno možné a s přicházející tmou a zimou, se snižoval počet diskutérů u stolu. Nakonec zůstali Maroš, Ľudo a fojt. Ale to je již jiná kapitola….

Druhý den ráno jsme s Winklem vyrazili na dýmku a capuccino do zahrádky na náměstí, již bez Jožky, který vyrazil vlakmo domů. No a kdo si tam nedal sraz? Můžete hádat jednou. Jo, včerejší sousední stůl!

Takže dokouřit, dopít, dojíst, šup do auta a směr Sedlec. Což je místní část Kutné Hory, kde se nachází famózní kostnice, monumentální chrám a tabákové muzeum. Když jsme přijeli do kostnice, další překvapení. Krom spousty kostí, zde dorazily i jiné „kosti“. Tedy pardon. Včerejší sousední stůl nám byl v patách. To už jsme začínali být trochu nesví a vydali se do tabákového muzea. Zde jsme se opětovně setkali s kamarády z Nitry a Bratislavy, ale tabákové muzeum bylo zamčené z důvodu rekonstrukce.

Dokončoval se rozlučkový proces, který započal již předchozího večera, vlastně dneška popůlnoci, tedy vlastně jak kdo… No, a když jsme byli v nejlepším, tak hádejte, kdo za námi dorazil? Jo, správně, včerejší sousední stůl….

Lehce zdeptaní soutěží, nachozenými kilometry a nabytými zážitky, jsme se začali obávat, kde se s nimi ještě budeme potkávat…. Chvatně, ale to srdečněji se rozloučili a utíkali se ukrýt do kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Ovšem ani zde se neukryli…… takže nástup do auta a hurá domů.

Cestou se s Petrem/Winklem shodli, že klubový návrat do těchto končin určitě stojí za přednesení slovutnému kolegiu klubu. Už i kvůli tomu, že Haškovu Lipnici jsme museli minout.

Fotografie pořídil fojt a také byly použity skvělé fotografie neméně skvělého fotografa Ľudovíta Zupka, za což mu dodatečně děkujeme.

Ľudo opravdu fotí skoro všechno	Jožka a Petr, resp. dnes již všem známý Winkel

Fšecko to sepsal fojt a kdo čeká na krevety, ten se možná dočká 😉

Váš fojt.

Výsledková listina ZDE

    text a foto (C) Marek Netolička