Pivo a dýmka v Dalešicích
IX.KLÁNÍ ZEMÍ KORUNY ČESKÉ & XIV.TŘEBÍČSKÉ KOUŘENÍ
Nejméně půl roku jsme se těšili na IX.Klání zemí Koruny České alias XIV.Třebíčské kouření. Lákalo nás jednak proto, že „Klání“ bývá jedním z vrcholů dýmkařské sezóny a také kvůli mimořádně atraktivnímu prostředí, ve kterém se mělo konat. Ne, že bychom něco měli proti „inhalatoriu“ v podzemí třebíčského zámku, ale přece jen, trmácet se přes půl Moravy, dvě hodiny se dusit v suterénu s nutností následné resuscitace není úplně ten pravý požitek z kouření dýmky. Takže pozvání do prostor Akciového pivovaru Dalešice jsme přivítali s nadšením. Pro méně znalé (netýká se filmové sekce Fajfklubu) pivovar proslul především natáčením slavných Menzelových Postřižin, scénu se strýcem Pepinem a paní správcovou na pivovarském komíně zná snad každý (kdo neví o co jde - ZDE). Naše přípravy byly mohutné, hodně dlouho dopředu jsme dali dohromady seznam devíti zájemců o účast, informovali organizátory a zamluvili jsme si nocleh přímo v pivovaru. Jak už to tak bývá, z devíti nadšených zájemců se počet smrskl na sedm, přičemž jeden z „odpadlíků“ zjistil o půl jedné ráno že má v sobotu moc práce a nemůže jet. Další dva neměli dost času v neděli a tak jeli do Dalešic jen na otočku, bez noclehu. Tímto se zásadně naboural náš plán jet na Vysočinu naším oblíbeným „antabusem“, pro zbývajících pět byl příliš velký a žravý :-). Nicméně i tak jsme využili služeb Zbyňka coby řidiče, jen jsme jeli jeho osobním stříbrným šípem BMW M5 turbodiesel. Posádku vozu A tedy tvořili Zbyněk, nástěnkář Radim, praporečník Lojza, Garfield Pavel a záznamník Kuba. Vozem č.1 značky Volkswagen Alpine jeli fojt Marek a metodik Honza. Cesta proběhla velmi pohodově, absolvovali jsme rychlokurs čínštiny, když lektory byli praporečník a Garfield. Jejich hluboké jazykové znalosti z prostředí multinacionální firmy nám byly velkým přínosem, bohužel jsme za dvě hodiny cesty zvládli pouze vysvětlení principu psaní znaků na čínské klávesnici a princip tvoření slov, na obrázku např.vidíte, jak by se tvořilo slovo fén: symbol pro horko, symbol pro vítr a pro nebezpečí úrazu elektrickým proudem. Jasné, stručné, výstižné.
Po jedné zastávce a jedné objížďce jsme chvíli před desátou ranní zaparkovali před pivovarem, jako jedni z prvních. Ubytovali jsme se, prohlédli jsme si areál a zapojili jsme se do společenského dění.
Soutěž se konala v krásně klenutém sále sousedícím se stylovou restaurací. V sále se zřejmě den předem konala velmi hlučná diskotéka, v pisoárech byly stovky vyhozených špuntů do uší. Hm, byly docela velké a voněly …
Pozdravili jsme se se známými a kamarády, zanedlouho dorazila i posádka vozu č.1, a nálada byla skvělá. Zaskočili jsme do restaurace na oběd, shodli jsme se, že tak dobrý guláš málokdo z nás v restauraci kdy jedl, zaplatili jsme startovní poplatek (organizátoři o nás samozřejmě nevěděli), předplatili jsme si večerní raut a čekali jsme na start samotného Klání. Ten se o něco opozdil, protože méně duševně vyvinutí jedinci z jiných týmů šli po půl druhé na oběd, majíce snad dojem, že jsou v závodní jídelně nebo fastfoodu. A tak zbývajících devadesát lidí rádo počkalo :-(. Volný čas jsme využili k rekognoskaci cen. Ne že bychom jezdili na soutěže ze zištných důvodů, ono to ani nejde, protože náklady na účast byly celkem značné (320,- Kč startovné, 200,- Kč večeře, 800,-Kč nocleh, 200,- Kč doprava, 50,-Kč za prohlídku pivovaru – to jsme na cca šestnácti stovkách na osobu a to nepočítáme vlastní útratu). Prvních deset míst bylo obsazeno dýmkami, o té na desátém místě bude ještě řeč. K tomu několik lahví vína a pro všechny ostatní něco naprosto úžasného – instruktážní videokazeta (!) pro začínající dýmkaře s podtitulem „Úspěšný muž kouří dýmku“ z roku 1999. Dostala se na každého a vzbuzovala opravdové veselí. S nadsázkou řečeno – opravdu úspěšný muž má doma již Blu-ray přehrávač a kazetu systému VHS si musí jet přehrát k tetě na venkov. Zřejmě v Mostexu –hlavní sponzor soutěže- dělali pořádek ve skladu a staré haraburdí muselo ven. Omlouvám se za neskromnost, ale úroveň cen naprosto neodpovídala významu soutěže, respektive dvou soutěží v jedné. Indonéský doutník v nákupní ceně 15,-Kč by většině lidí udělal mnohem větší radost, než deset roků starý krátký film pro začátečníky. Troufnu si připomenout dva ročníky Klání v Olomouci, a vůbec, jestli chcete vidět přehlídku cen, přijeďte někdy na Lučinu.
S mírným zpožděním začala soutěž. Dostali jsme opravdu povedenou rovnou filtrovku od Jana Kloučka, potažmo „Pipe studio Stanislav“, zápalky, dusátko a nezbytné tři gramy tabáku Palace Gate. Tabák byl relativně dost vlhký, takže soutěž nebyla nic pro začátečníky. Byl to docela vabank, stačila malá chybka a bylo po nadějích. Shodou okolností měl „po nadějích“ ze všech první náš záznamník Kuba, bohužel skončil jako první, vůbec má letos smolnou sezónu. Pak jsme se celkem drželi, odpadali rovnoměrně, až nakonec zůstal s praporem pouze náš metodik a trenér Honza. Ani on ale nedosáhl na první desítku. Na desátém místě skončil náš dlouholetý přítel Standa Farana z PC Ostrava – zvědavě jsme se vrhli na jeho trofej, meršánka na desátém místě … bylo to s podivem. Ve skutečnosti se jednalo o porcelánovou (!) dýmku, která určitě pamatovala ještě minulý režim, praskliny po celém povrchu toho byly jasným důkazem. Možná utrpěla i nějaký pád, protože okolo kovového kroužku mezi tělem dýmky a náústkem byla skvrna od vyteklého lepidla. V bazaru za stovku, možná. No nic, necháme kritiky, víme, kolik úsilí stojí uspořádat soutěž, ale přece jen, pořád se nám honí hlavou Klání v Ostravě a Olomouci. Ještě jedna věc nám trochu kalila dobrý dojem ze soutěže – po celou dobu kouření mezi soutěžícími procházel harmonikář a na plný měch vyhrával lidovky. Vzhledem k přítomnosti Dr.Stanislava jako ředitele soutěže, autority se zkušenostmi z mezinárodních soutěží, to bylo s podivem. Stále si dobře pamatujeme, jak jsme byli napomínáni kdysi na MČR v Brně když jsme u stolu jen hovořili, Až se mi někdy začne líbit dechovka, zastřelte mě, ať se netrápím. Pro úplnost – vítěz dosáhl za daných okolností naprosto fantastického času 1 hod.54 min.
Po skončení soutěže jsme vyrazili na prohlídku pivovaru, respektive „malého okruhu“ pivovarem. Když jsme za svých 50,- absolvovali prohlídku dvou místností stylem „tam a zpět“, byli jsme poněkud v šoku. To ovšem v žádném případě nebyla chyba pořadatelů, to byl jen úspěšný podnikatelský záměr majitelů areálu. Poznámka: káď, ve které se ve filmu koupala paní správcová, byla kulatá, a ne ta oválná, kterou nám ukazovala průvodkyně.
Odpoledne pokračovalo samými příjemnými věcmi, škoda, že museli odjet Marek s Honzou. Shlédli jsme léčbu elektrizačním přístrojem, přesně stejným, kterým léčila ve filmu paní správcová svého manžela. Na modře světélkující figurantku v setmělém sále byl hezký pohled. Pak už následoval docela velkorysý raut, po večeři přišly na řadu praporečníkovy Cohiby, k tomu místní pivo, prostě pohodička. A večer byl korunován promítáním Postřižin, což při znalosti místních reálií mělo své kouzlo. A najednou se blížila půlnoc a my se odebrali na kutě do našich, nutno říci velice komfortních, pokojíčků. Hotelové pokoje ve dřevě, s nostalgickými duchnami jako od babičky, stylovými kohoutky na vodovodních bateriích, hned jsme si připadli jako v době, kdy se po pivovaru procházeli Francin s Pepinem.
Ráno, i díky hodinovému posunu času, jsme v poklidu vstali a vyrazili na snídani do restaurace. Výběr byl sympatický, praporečníkovi jen chyběla vajíčka (zapomíná prapor, stejně si vejce nezaslouží :-)) a tak jsme se po hodince poklidného přežvykování a klábosení začali zajímat o dopolední program. To, že už se dopoledne nebude nic dít, nám došlo, když se v devět ráno rozloučil a odjel hlavní pořadatel z PC Podskalák Třebíč. Takže jsme se s tím smířili, udělali ještě pár snímků, nalodili se do auta a vyrazili k domovu. Po vydatné snídani mělo auto občas problémy s akcelerací, ale i tak jsme byli zpátky v naší valašské domovině krátce po jedenácté dopolední. Stručně shrnuto – relativně průměrná soutěž v exkluzivním prostředí, kam by se jinak mnoho z nás nevypravilo. Jako pozitivum beru hezkou soutěžní dýmku, v pomyslné tabulce s hvězdičkami by podle Garfielda nemělo chybět ohodnocení hudebního doprovodu, dal by mu tři kadibudky. Celkově se ale obávám, že většině z nás jednou stačilo a příští rok už zůstanou doma. Nástěnkář
|
|||||||||||||||||||||||||||||||
|
text a foto (C) Radim Přikryl |
|||||||||||||||||||||||||||||||
.
