|
V historii Fajfklubu existuje
několik zcela nepohnutelných opěrných bodů, dalo by se říci přímo
pilířů. Mimo Starostovy Fajfky, lednového Jubilejního shromáždění a
některých soutěžních výjezdů k nim patří pravidelné setkání na horském
sídle našeho technika. Tradiční náplní tohoto letního prázdninového
setkání bývá kulinářské klání. Poslední tři ročníky se odehrávaly ve
znamení ryze českého jídla maďarského původu, a to guláše. A pro větší
světovost jsme soutěž nazývali Goulash Open – aby tomu rozuměli i
turisté. Po třech ročnících, které měly stále stejného vítěze, došlo
společenství poražených k názoru, že je třeba změnu. Vymýšlela se
soutěž ve vaření ryze valašského pokrmu – Kyselica Cup, světovější
jídlo navrhl praporečník, inspirován svými služebními cestami do USA,
chtěl soutěžit ve vaření chilli. Nakonec nám vymýšlení jídla trvalo
dva roky, po které se soutěž nekonala - i když na kopci jsme se
scházeli každoročně. Diskuzi o letošním soutěžním pokrmu nakonec utnul
právě technik, náš hostitel. Vydal rozhodnutí, že základní surovinou
jídla musí být dýně a to v objemu minimálně 30%. Nakonec, pod tlakem
potenciálních účastníků soutěže, povolil i cuketu, která se přece jen
lépe shání. Pokud jste vegetariáni, neradujte se, vařit z této
podezřelé suroviny zavánějící zdravým životním stylem ještě neznamená
vzdát se potěšení z pochutin živočišného původu.
A
tak jsme se v pátek 24. srpna sešli v docela hojném počtu na
technikově panství vysoko nad Valmezem, v nám důvěrně známém altánu.
Sešlo se zdravé jádro klubu, kterému by se neúčast v podstatě nedala
odpustit, - fojt Marek, praporečník Lojza, nástěnkář Radim, záznamník
Kuba, pokladník Jožka, Jirka, Zdeněk, objevil se i méně častý host
metodik Honza, ještě vzácnější dezénista Aleš, a překvapení večera –
Garfield, kterého jsme neviděli nejméně dva roky.
Rozesadili jsme se okolo stolu v altánu, zapálili dýmky, chvilku
vydechli po náročném horském výstupu, a už se na stůl nesl první
soutěžní pokrm. Pečený nákyp, okořeněné těsto na styl bramboráku,
zapečené v troubě a ozdobené bramboro-cuketovým pyré. Tímto překvapil
náš hostitel technik.
A
další jídlo již podával náš fojt. Byla to variace na sekanou,
podávanou s lehkým, zelno-cuketovým salátem. Sekaná byla upečená
malilinko více, než by jí slušelo, ale celkový dojem byl výborný. Zelí
bylo skvěle ochucené, sekaná pikantní, aranžmá dokonalé.
Mezitím svůj soutěžní pokus ohřál nástěnkář. Inspiroval se kdysi
plánovanou soutěží v chilli, a vytvořil variaci klasického chilli
s mletým hovězím, fazolemi, rajčaty a římským kmínem, ve kterém
papriky nahradil požadovaným množství orestované cukety. Drobná vada
na kráse byla křehkost této suroviny, při přechovávání, převozu a
ohřívání se poněkud rozpadla a tak ve výsledném produktu téměř
zanikala. I když to možná ani nebylo na škodu.
Nedlouho
po chilli vytáhl z trouby svou kreaci praporečník. Byla to zapečená
zeleninová směs na způsob francouzského ratatouille, vylepšená
maďarskou klobásou. Skvělá harmonie chuti zeleniny a kvalitní uzeniny,
podtržená lahodnou šťávou – s čerstvým chlebem lahůdka. Spokojené
mlaskání muselo být slyšet až na Bystřičce.
Prezentaci pokrmů uzavřel Jirka se svým tradičním jídlem, po domácku
zvaném „kotlík“, což byla chutná, dobře okořeněná varianta kotlíkového
guláše. Jirka si na přípravě soutěžních jídel dal hodně záležet a
předložil ještě vzorek „B“, což byla čokoládová buchta, taktéž
obsahující surovinu dle propozic. Byli jsme všichni úplně plní, ale
tuto sladkou tečku na závěr nakonec zvládl každý.
Okolo stolu se rozproudila živá debata o přípravě jídel a jejich
recepturách. Výsledkem debaty nakonec bylo to, že jsme se shodli na
tom, že letos odstoupíme od hodnocení a akci pojmeme pouze jako
nesoutěžní přehlídku. Hlavní důvod byl ten, že jídla byla hodně
různorodá a obtížně by se srovnávat třeba zelný salát s buchtou.
A vůbec, nejlepší byla stejně naložená krkovice na grilu, kterou
technik celou soutěžní eskapádu uzavřel :-).
A
tak jsme dál seděli, klábosili, bafali z fajek a užívali si příjemně
teplý srpnový podvečer. Někteří, většinou čerství ženáči a otcové od
malých potomků se poměrně brzy vytratili, a tak okolo stolu zůstala
vcelku tradiční sestava – fojt, nástěnkář, praporečník, záznamník,
pokladník, Jirka a hostitel technik. Tito jmenovaní vydrželi až do
deště, který večer začal skrápět valašské kopečky. Naštěstí moc
nefoukalo, a tak se v altánu dalo sedět i když kapky bubnovaly na jeho
střechu. Jediný problém nastal, když si někdo potřeboval odskočit –
každý s vypouleným očima doufal, že déšť ustane. Nestalo se tak, a
nakonec jsme za mokra jeli i domů. Pro pokladníka Jožku přijela jeho
obětavá manželka, která s námi chvilku poseděla a nakonec si odvezla
nejméně dvacetikilovou dýni, původně to plánovanou cenu pro vítěze. Až
v tom okamžiku si soutěžící uvědomili, že případné vítězství v soutěži
by do značné míry připomínalo legendární vítězství Pyrrhovo.
Podtrženo, sečteno – tradiční, příjemná, pohodová akce. Přišli
někteří, které už ani skoro neznáme. Naopak nepřišli jiní, které
známe, ale asi měli na práci něco důležitějšího. Ale shodli jsme se na
tom, že některé věci nám jsou trochu podezřelé – svého času po nás
zůstávaly baterie prázdných lahví od whisky, basy lahví od piva – a
včera jsme pili ze všeho nejvíc birell a Light Colu a jedli jsme skoro
vegetariánské jídlo ... že bychom stárli? Nebo dospívali? Možná jenom
trochu blbnem. No, uvidíme co s námi bude dál.
Třeba to nebude tak zlé, na příští rok plánujeme soutěž v míchaných
nápojích. Snad to nebudou multivitaminové bomby s mrkví :-)
Nástěnkář |
